Rodina Hruschkova pochází ze Slezska. Děd vynálezcův, František Jan Hruschka, byl správcem na velkostatku barona Bereczky v Bravanticích v okrese bíloveckém. Byl ženat s Janou Nepomucenou roz. Herrmannovou z Bravantic.

František Ludvík Augustin Hruschka se narodil v Bravanticích dne 25. srpna 1787. Po studiu filosofie v Praze vstoupil 7. července r. 1804 dobrovolně do činné služby vojenské a byl přidělen k moravskému pluku polního dělostřelectva v Olomouci. Již příští rok bojoval v okolí Ulmu a Norimberku. Byl také v oddílu, který svou odvahou zachránil armádu před ztrátou operační pokladny a arcivévodu Ferdinanda před zajetím. Hruschka-otec byl sám zajat, podařilo se mu však uprchnouti a ještě téhož roku bojoval znovu u Jihlavy. Dnem 1. listopadu 1806 byl přeložen ke sboru bombardýrů, jehož stálou posádkou byla Vídeň a s nímž se zúčastnil i války francouzské (1814 – 1815). Oženil se v hodnosti vrchního ohněstrůjce ve Vídni 30. března 1818. Jeho choť Anna byla dcerou nadporučíka druhého dělostřeleckého pluku Jakuba Simona a jeho choti Eleonory. R. 1819 byl Hruschka-otec jmenován podporučíkem a současně přeložen ke čtvrtému, hornorakouskému pluku polního dělostřelectva, který byl tehdy posádkou v Českých Budějovicích. Ještě za pobytu ve Vídni narodil se mu syn František, pozdější vynálezce medometu. Se svým plukem zúčastnil se Hruschka-otec války neapolské a r. 1824 byl jmenován nadporučíkem. R. 1827 byl přeložen do Štyrského Hradce. R. 1836 byl jmenován kapitánem poručíkem, r. 1839 setníkem a současně byl přeložen zpět do Olomouci k pluku, u něhož začínal svou vojenskou kariéru. U tohoto pluku, jehož velitelem byl od r. 1841 Josef Juttner, člen Královské české společnosti pro vědy, dopisující člen Vlastenecko-hospodářské společnosti a čestný člen Vlasteneckého musea v Praze, setrval Hruschka-otec až do r. 1844, kdy byl přidělen do Hradce Králové. R. 1848 byl jmenován majorem a současně přeložen k velitelství benátského obvodu posádkového dělostřelectva. Krátký čas byl přidělen posádkou do Verony, až konečně se stal velitelem osmého oddělení dělostřelecké zbrojní správy pro Dalmacii se sídlem v Zadaru. Téhož roku byl povýšen do stavu šlechtického. Tou dobou nepatřil však již k důstojnictvu polní služby. Dnem 8. července 1857, tedy právě v plných sedmdesáti letech, byl pensionován v hodnosti podplukovníka. Poslední léta svého života prožil v městě vojenských pensistů, Štyrském Hradci, kde také 22. října 1862 zemřel, nedočkav se včelařské slávy synovy.

Major František Hruschka se narodil ve Vídni 13. března 1819. Své dětství prožil však v Českých Budějovicích. R. 1827 se svým otcem přestěhoval do Štyrského Hradce. Tam vychodil školu normální a tři třídy latinské. Ve čtrnácti letech byl odveden a jako kadet 19. pěšího pluku Hessen-Homburg byl přidělen setnině kadetů v Štyrském Hradci. V kadetní škole učil se i česky. Učitelem české řeči byl kapitán-poručík Ondřej Krček. Po třech letech v roce 1836 absolvoval kadetní školu a nastoupil ke svému pluku, který byl tou dobou posádkou ve Vídni. Avšak již po několika dnech byl přeložen k uherskému pluku Bakonyi čís. 33, jenž byl posádkou v Miláně. Na pobyt v Miláně, který „skrývá celé desítiletí nejpříjemnějších vzpomínek, v nichž spřádal sny mládí a dobýval si prvých ostruh“, Hruschka i později rád vzpomínal. R. 1840 byl jmenován praporčíkem, r. 1844 poručíkem. Plukovní štáb byl mezitím přeložen do Zadru, ale Hruschka, jak se zdá, sloužil dále v Italii. V bouřlivém roce 1848 vstoupil do služeb námořnictva a současně byl povýšen na lodního praporčíka.

Z této doby zachovala se i kvalifikační listina Hruschkova. Praví se v ní, že Hruschka je myslící hlava s vysloveným nadáním; volný čas i skrovné své prostředky věnoval tomu, aby sestrojil přístroj, jímž bylo by možno rychle a přesně kresliti podle přírody a který by se hodil pro malbu krajin i osob. R. 1844 tvořivý jeho duch vymyslil člun, na kterém bylo možno plaviti se vesly i plachtami. V hodnosti lodního praporčíka dostalo se mu jako veliteli bárkové flotily vojenského záslužného kříže s válečnou dekorací za úspěšné operace u Caorle při blokádě Benátek. Téhož roku zúčastnil se jako dělostřelecký důstojník válečných fregat Gueriera a Juno obléhání Ankony. R. 1849 byl povýšen na fregatního poručíka. Brzy nato, r. 1850, se oženil s Antonii Albrechtovou. R. 1852 byl jmenován lodním poručíkem.

R. 1854 se mu dostává pochvalného uznání za rozhodné a účelné vedení lodi Delfín v několikadenní mořské bouři. Avšak již po dvou letech se opět navrátil k pěchotě a byl přidělen k pěšímu pluku Culoz čís. 31. V roce 1857 byl povýšen na majora a současně jmenován místním velitelem v Legnagu, městečku v kraji veronském na dolním toku Adiže. Tímto jmenováním se také končí vojenská kariéra Hruschkova. Dnem 1. srpna 1865, tedy téhož roku, ve kterém založil si svou slávu včelařskou, byl poslán na trvalý odpočinek. Za domicil si vyvolil městečko Dolo v kraji benátském, kde měl stateček, jejž jeho manželka dostala věnem.

S chotí svou seznámil se Hruschka r. 1848, tedy v době, kdy byl již důstojníkem námořnictva. Kotvil se svou lodí v Terstu. Po noční službě předal velení prvému důstojníku a odešel na lůžko. Byl však brzy zavolán, neboť na loď přišly dvě šlechtičny, hraběnka Schönbornová s dcerou, které si chtěly loď prohlédnouti. Proto byl povolán velitel, aby byl vzácným návštěvnicím průvodcem. To byl počátek známosti Hruschkovy, která trvala skoro dva roky. S počátku byla zcela beznadějná. Hruschka byl sice na svůj věk již vyšším důstojníkem, ale byl při tom zcela chud. Konečně povolila hraběnka Schönbornová neústupnosti dceřině, ale s Hruschkou se nikdy nesmířila. Rodinu dceřinu navštěvovala jen zřídka. Posílala sice tu i tam dárek dětem nebo příspěvek do domácnosti, ale její srdce zůstalo uzavřeno.

Hraběnka Schönbornová nebyla také vlastní matkou paní Hruschkové, neboť tato byla dcerou občanských rodičů, Josefa a Antonie Albrechtových. Narodila se r. 1824 v Mooru v Uhrách a byla později hraběnkou Schönbornovou adoptována. Když poznala Hruschku, bylo jí skoro 25 let. Hraběnka Schönbornová dala své adoptované dceři značné věno: 12.000 zlatých. Kromě toho dostali mladí manželé věnem stateček v Dolo a dům v Benátkách, zvaný palazzo Brandolin-Rota. Svatba se konala r. 1850. Po svatbě bydlil Hruschka nějaký čas v Pule, později v Benátkách. S manželkou svou nikdy nevystupoval na veřejnost, nejezdil s ní na sjezdy, nevodil ji účastnit se včelařských společnosté, dokonce ani o ní nemluvil.

A tak o manželce Hruschkově víme jen ze stručných zpráv, které psali častí hosté včelínů Hruschkových. V těchto krátkých zprávách vzpomínají návštěvníci na paní Hruschkovou nejen jako na dobrou matku, ale i velmi ušlechtilou ženu, pravou šlechtičnu duchem i výchovou a výbornou včelařku, která v nepřítomnosti manželově prováděla hosty po včelíně a zajímavě vysvětlovala. Dr. Angelo Dubini litoval, že nezastihl doma majora Hruschku, ale bylo mu útěchou, že poznal jeho ušlechtilou choť, která se ukázala být také nadšenou včelařkou. Obšírněji se rozepisuje o manželce Hruschkově jiný návštěvník, Luigi Giani. Píše redakci:

„Hruschka byl v Benátkách. Mají však pravdu Francouzi, kteří říkají: Někdy jest i nehoda dobrá. Když jsem totiž byl přiveden do domu majora Hruschky, měl jsem čest a štěstí poznati jeho ušlechtilou choť. Ačkoli jsem přišel v dobu neobvyklou, v sedm hodin ráno, přišla ochotně, když se dověděla, že je tu někdo, kdo by chtěl mluviti s jejím manželem, a byla mi laskavou průvodkyní v krásné zahradě, v níž jsou úly majorovy. U každého úlu sdělila mi výnos medu. Letošní snůška byla mimořádná a slibuje výjimečnou sklizeň. Chov včel na díle rozborném je prý jediná cesta, od níž lze si slibovati veliké věci…“ Paní Hruschková přežila svého manžela. Byla o pět let mladší a o pět let ho přečkala. Zemřela 16. ledna 1893 o čtvrté hodině odpolední ve věku 69 let jako její manžel. Zemřela ve veliké bídě. Na sklonku svého života musela si rukama vydělávati svůj denní chléb. Zemřela v nájmu, v palazzo Rizzi, v témž bytě, v němž před pěti lety dokonal svůj život i její muž.

Manželé Hruschkovi měli celkem pět dětí:

1. Nejstarší syn František narodil se 12. listopadu 1851 v Pule. V třinácti letech byl dán na vychování do cizí rodiny. Podle sdělení dcer Hruschkových byl poštovním úředníkem v Terstu. Zemřel 5. května 1922 bezdětný. Rodině se úplně odcizil.

2. Antonie, narozená v Benátkách r. 1852. Zemřela ve věku 16 let v Dolo r. 1868.

3. Marie, narozená v Benátkách 1855. Byla provdána za Emilia Moretti, měla syna (naroz. 1882).

4. Bedřich, se narodil 18. října 1857 v Legnagu. Byl ženat s Marii Binetti; měl dvě dcery, Žofii a Irenu.

5. Nejmladší dcera Rosalie se narodila v Legnagu r. 1861. Byla provdána za Karla Rizziou, který byl obchodním cestujícím. Měla syna Jiřího.

V únoru r. 1866 byl Hruschka ještě v Legnagu, poněvadž odtud posílá příspěvek do Eichstättských novin včelařských. Téhož roku vypukla válka rakousko-italská, po níž jeho bydliště připadlo Italii. Pravděpodobně se ještě v roce 1866 přestěhoval do Dolo, neboť dopis Eichstättským novinám, datovaný 12. února 1867, podepsal již jako „k. k. Major in Pension, Dolo bei Venedig“. Tak se podepisuoval i později.

Dům Hruschkův v Dolo, Contrada della Bassa No. 687, lze si poněkud představiti z popisu četných jeho návštěvníků. Před domem, majícím podobu zámečku, byla veliká zahrada. Severní stranu zahrady tvořil břeh řeky Brenty, osázený živým plotem. Na řece měl Hruschka vlastní člun, po němž dojížděl do středu města. Chodníčky zahrady byly vroubeny révovým loubím. Ovocné stromy byly vysázeny jednak v stromořadích, jednak i jednotlivě v záhonech. V zahradě bylo hojně růží a jiných květin, zbytek byl osázen zeleninou a zahradními plodinami. Ozdobou zahrady byly úly všech tvarů, postavené ve třech hlavních skupinách i roztroušené porůznu v zahradě.

Česna úlů byla obrácena vesměs k východu. Hruschka prý říkával, že včely chtějí viděti, jak slunko vstává. V zámečku měl také svou dílnu, vybavenou nástroji potřebnými pro zpracování dřeva i kovů. Kromě toho měl i zvláštní místnost, v níž přednášel o kursech včelařských.

V Dolo byl Hruschka, jak se zdá, plně spokojen. Lichotilo mu, že pozornost celého tehdejšího světa včelařského byla obrácena k jeho novému domovu již proto, že Dolo bylo necelé půl hodiny vzdáleno od Miry, odkud Dzierzon dostal první vlašské včely. „Italie zvláště dobře se hodí k včelaření. Pravím zvláště, poněvadž mám především před očima naši krajinu, která se stala historickou již tím, že odtud byly vyvezeny první včely vlašské do Německa,“ praví výslovně v přednášce své v Dolo z roku 1868.

Válka rakousko-italská a rakousko-pruská zastavila aspoň dočasně osobní styky Hruschkovy s předními osobnostmi tehdejšího světa včelařského, v Brně tak úspěšně započaté. Sjezd v Darmštatě, který se měl konati r. 1866, byl pro válku odročen a nedošlo k němu pro neurovnané poměry ani nejblíže příštího roku.

Hruschka ovšem nezahálel. Jeho včelín, zařízený právě vesměs na dílo rozborné, byl jistě dobrou školou pro vyznavače „starého zákona“ (chovu na díle nerozborném). Zaostalé včelařství italské, které podle vlastních slov Hruschkových bylo „kořistí největších pověr, pošetilých předsudků a úplné nevědomosti“, probouzelo se právě k novému životu. Hruschka vypravuje, že z celého kraje přicházeli k němu nejen jednotlivci, nýbrž i celé společnosti, aby shlédli zázraky nové metody; většina z nich neviděla ještě nikdy matky, ba někteří neznali ani trubce. S úžasem pohlíželi na Hruschku pracujícího beze vší ochrany v otevřeném úlu nebo ukazujícího jim v jejich úkrytu plodní plást s právě kladoucí matkou. Záhy však vzkypělo italské včelařství novým životem. Probíráme-li se zežloutlými listy dvou nejstarších časopisů italských, nevycházíme z údivu, jak rychle dovedli Italové nahraditi pronedbaná desítiletí a jak brzy kráčeli vlastními cestami. Hruschkovi, který náhodou stál u kolébky novodobého včelařství italského, patří nesporně zásluha, že nejen živým slovem, ale i skvělým příkladem napomáhal včelařskému pokroku, třebaže do veřejného života vstoupil daleko později.

V lednu r. 1867 ustavily se v Italii dva nejstarší spolky včelařské: ústřední spolek pro zvelebení včelařství v Miláně a spolek včelařský ve Veroně. 15. února 1867 bylo vydáno první číslo nejstaršího časopisu včelařského v Italii, „L'ape italiana“; vycházel dvakrát měsíčně.

O Hruschkovi víme z tohoto období, že již r. 1866 konal velmi zajímavé pokusy s rojem zcela volně, bez úlu zavěšeným jen pod jednoduchou stříškou, chránící plodiště aspoň před přímým účinem dešťů. Za sychravých dnů pozdního podzimu přenesl jej Hruschka do chladné, avšak mrazuprosté místnosti, kde roj v teplotě kolem 4° R znamenitě přezimoval a seděl klidně ještě v době, kdy už včelstva na včelínu postavená nosila pilně rousky pylové z lísky. Ve dnech 5. – 8. září 1867 uspořádal spolek milánský první včelařskou výstavu v Italii. Hruschka se jí však nezúčastnil. Z výstavních předmětů lze vzpomenouti zvláště medometu inženýrů Františka a Karla Clerici, prvního stroje italské konstrukce, který byl daleko jednodušší, lehčí a levnější než původní stroj Hruschkův.

R. 1867 pokračoval Hruschka v pozorování volně visícího včelstva; na popud generála Gorizzuttiho měřil teplotu v plodišti i na zásobách. Současně měřil i teplotu na posledním plástu v úlu. Volně visící roj uhynul v zimě za příznaků úplavice. Pozorování na včelstvu bez úlu přivedla Hruschku k přesvědčení, že dostatek vzduchu je důležitou podmínkou úspěšného zazimování.

Jméno Hruschkovo stalo se mezitím známým celému světu včelařskému. Jistě právem napsal farář Bastian, že Hruschka dobyl si svým vynálezem nejskvělejšího místa mezi včelaři všech století. Veronský spolek včelařský jmenuje Hruschku roku 1868 čestným členem. Baronka Berlepschová chtěla k vánocům r. 1867 věnovati svému choti album s fotografiemi význačných včelařů současných. Žádala proto několik předních včelařů, mezi nimi i Hruschku, o zaslání fotografií. Hruschka žádosti barončině ochotně vyhověl. Zdá se ostatně, že manželé Berlepschovi děkovali Hruschkovi ještě zvláště písemně. Jejich dopis byl asi oním radostným překvapením, o němž píše v říjnovém dopise Eichstättským novinám: „Zatím co píši tyto řádky, byl jsem překvapen velmi milým dopisem z dalekých krajin, konečně jednou také nejvýš příjemně překvapen, a vyslovují zaň již nyní zvláště srdečný dík.“ V květnu t. r. konal Hruschka pokusy o oplodnění matek upoutaných na kokonovém vláknu.

Ve dnech 8. – 10. září roku 1868 konal se sjezd německých a rakouských včelařů v Darmštatě, spojený jako obvykle s výstavou včelařskou. Hruschka se zúčastnil obou. Na pořadu sjezdového jednání byla jako třináctý bod i otázka, zaslouží-li přednost chov včel na díle rozborném nebo nerozborném a jaký význam má při tom stroj na vymetání medu vynalezený majorem Hruschkou. Referent o této otázce se na sjezd nedostavil. Avšak v debatě prohlásil pastor Köhler, že získal-li včelař zavedením rozborného díla v poměru 1:2, získává při současném použití medometu v poměru 1:4. Vřelými a přesvědčivými slovy mluvil o medometu také farář Bastian, který prohlásil, že všude tam, kam pronikl úl Dzierzonův, dostane se i stroj Hruschkův, jenž se rozšíří po celém civilisovaném světě. Do debaty o vymetání vřesového medu zasahuje i Hruschka. Nedoporučuje máčeti medné plásty ve vodě, jako předtím Deichert; radí však vyhřívati medomet lihovou lampou. Soudí, že v teplotě 24 – 30° R bude možno vymetati každý, i zkrystalovaný med za sucha. Upozorňuje, že u dosavadních strojů je poměrně malý počet obrátek, poněvadž při rychlejším pohybu trhaly by se plásty. V tom směru má na mysli podstatné zlepšení stroje. Třetí zdokonalení původního stroje spočívá v tom, že příště nebude potřebí medné plásty zvláště odvíčkovávati. Čím Hruschka zamýšlel nahraditi odvíčkování, na sjezdu nepověděl. Teprve později prozradil Dzierzon, že Hruschka pomýšlel na roztavení víček ohřátou deskou kovovou. Na sjezdu darmštatském zvolen byl také přípravný výbor pro oslavu čtvrtstoletého jubilea Eichstättských novin včelařských, které připadalo na příští rok 1869. Za člena výboru zvolen i Hruschka. Vraceje se ze sjezdu v Darmštatě, zastavil se v Bennsheimu, kde shlédl známý včelín a sbírky Koppovy. Poté navštívil manžele Berlepschovi. Baron Berlepsch byl raněn mrtvicí a pomalu se zotavoval z těžkého záchvatu.

Cestou z Darmštatu navštívil Hruschka ještě zemědělsko-průmyslovou výstavu ve Veroně. Výstava, jíž také Hruschka obeslal, byla umístěna v Palazzo communale a překvapila všeobecně počtem i jakostí výstavních předmětů. Hruschkovi dostalo se pochvalného uznání za nejlepší metody chovu včel a dobývání včelích produktů.

V podzimním zasedání Comizio agrario di Dolo přednášel Hruschka o včelařství v Italii. V obsáhlé, snad největší své přednášce ukázal na zaostalost včelařství italského proti zemím střední Evropy. Za příčinu pokládá hlavně znehodnocení včelích výrobků. Med byl vytlačen z konsumu koloniálním cukrem, vosk stearinem a jinými náhražkami. A přece v Italii jsou neobyčejně vhodné podmínky pro včelaření. Pokládá-li se výnosné včelařství v střední Evropě za umění, za vědu, pak v Italii je nejvýš jen libůstkou, zábavou, kratochvílí. Na důkaz toho uvádí vysokou cenu vlašských matek i uznání, kterého se dostalo produktům vlašských včel v světové soutěži na výstavách v Paříži, ve Vídni, v Darmštatě. Za hlavní prostředek k zvelebení italského včelařství pokládá především dobré vzdělání teoretické, v druhé řadě pak dokonalý výcvik praktický. Doporučuje proto, aby byly zřizovány teoreticko-praktické kursy včelařské, jaké sám pořádal s velmi dobrým úspěchem ještě za svého pobytu v Legnagu. Věří, že podpora státních úřadů a zemědělských sdružení nejvíce prospěje včelařskému pokroku, právě tak, jako poučení i dobrý příklad inteligence, zvláště učitelů a kněží. Končí poukazem na hluboký hmotný i morální prospěch, který plyne ze včelařství nejen jednotlivcům, ale i celému národu.

Bezprostředně po přednášce vydává Comizio agrario di Dolo prohlášení, v němž upozorňuje na ochotu Hruschkovu, pomáhati při pořádání veřejných kursů včelařských, a doufá, že bude této příležitosti četnými posluchači použito. Koncem roku 1868 byla uspořádána druhá výstava včelařská v Miláně, již Hruschka rovněž velmi hojně obeslal. Při této příležitosti po letech znovu navštívil Milán, v němž začínal svoji kariéru vojenskou. O výstavě napsal pak obsáhlý posudek do Eichstättských novin včelařských, který byl později C. Mancinim přeložen pro italský časopis Apicoltore. Na výstavě bylo mimo jiné i tableau s obrazy devíti nejvýznačnějších včelařů, mezi nimiž byl i obraz Hruschkův. Výstava milánská zakončena srdečnou hostinou, kterou místní včelaři dávali na počest cizích návštěvníků výstavy, zvláště pak majora Hruschky.

Počátkem února t. r. posílá Hruschka referát o výstavě v Miláně redakci Eichstättských novin včelařských, koncem měsíce datuje pak svůj článek o umělých mezistěnách, otištěný v obou časopisech italských a později vydaný i samostatně, jako poučení o mezistěnách, jejichž výrobu si Hruschka mezitím zavedl.

Na jaře téhož roku došlo k uskutečnění včelařských kursů v Dolo. Redakce časopisu Apicoltore oznamuje již v únorovém čísle, že dvě sdružení zemědělská, v Dolo a v Ivrei, budou pořádati veřejné kursy včelařské, a to v Dolu na popud Hruschkův, v Ivrei pak ochotou markýze Balsamo-Crivelliho. A počátkem dubna ohlašuje předsednictvo zemědělského sdružení v Dolo, že podle usnesení z 30. října min. roku budou se konati teoreticko-praktické kursy včelařské v obydlí majora Hruschky v Dolo. Kursů mohou se zúčastniti včelaři bez rozdílu společenského postavení, vzdělání, věku a pohlaví. Teoretické kursy budou ve dnech 15. – 30. dubna od 9 – 12 hodiny vždy v neděli a ve čtvrtek. Kursy praktické budou denně od 1. května až do skončení jarních prací vždy od deváté hodiny dopolední na včelíně majora Hruschky. Rok 1869 byl podle zpráv Hruschkových neobyčejně příznivý. V létě pozoroval u některé ze svých čeledí, kterou však na hojně obsazeném včelíně nemohl zjistiti, gynandromorfní včely, podobné sice dělnicím, mající však místo žihadla pohlavní orgány trubčí. Pokračoval také ve svých pokusech o oplodnění upoutaných matek, avšak neměl úspěchu. Pozoroval také včelstvo s trubčicí a poznamenává, že na každé straně plástu viděl aspoň 5 – 6 trubčic. Zkoušel mimo to novou, velmi jednoduchou a při tom neobyčejně úspěšnou metodu přidávání matek. V roce 1869 měl podobně jako v předešlých letech včelstvo zavěšené jen pod jednoduchou stříškou, jemuž se dařilo lépe než včelstvům, usazeným v úlech. Tohoto roku použil také ve větším měřítku umělých mezistěn, zakoupených u Dummlera v Homburgu, s nimiž byl nadmíru spokojen. Byl také zvolen předsedou nově ustaveného včelařského družstva v sousedním městečku Míře. 18. srpna t. r. položil základní kámen k velikému zděnému včelínu, projektovanému pro 400 čeledí. Výslovně podotýká, že učinil to k oslavě dnešního dne. Konečně téhož roku zakoupil dvě originální včelstva egyptská a netrpělivě očekával jejich dodání.

Také tohoto roku zúčastnil se Hruschka kočovného sjezdu německých včelařů, který se konal v Norimberku. Dva dny před odjezdem se rozhodl, že vystaví také své volně visící včelstvo, které se do té doby vyvinulo tak, že s jednoduchou kostrou a vystavěnými plásty vážilo plné 42 libry. Na cestu vložil je do zvláště konstruované transportní bedničky. Ovšem cesta, která za tehdejších poměrů dopravních trvala plné čtyři dny, byla nadmíru obtížná. Cestou dvanáctkráte přesedal a železniční personál působil mu dosti zbytečných obtíží. Roj ztratil v ledovém větru, vanoucím ze zasněžených Alp, v chladných nocích a trvalém dešti skoro polovinu včel. Přece však v předvečer sjezdu, 13. září, byl šťastně dopraven na výstaviště a v příštích dnech byl předmětem všeobecného obdivu.

V seznamu účastníků sjezdových je Hruschka zapsán jako zástupce akciové společnosti včelařské v Miře. Sjezd byl zahájen velmi srdečnou oslavou čtvrtstoletého jubilea Eichstättských novin včelařských.

Při projednávání sjezdového pořadu zasáhl několikrát do debaty i Hruschka. Tak již při prvé otázce, o významu cizích plemen, vystoupil na obranu vlašských včel a ukázal na nedostatky černých čeledí v klimatických poměrech severní Italie. Na pořadu sjezdu byla i otázka o významu stroje Hruschkova na velikost a zařízení úlů, o níž referoval sám Dzierzon. Dovozoval, že při použití stroje Hruschkova není zapotřebí zvláštního medníku a že lze hotoviti i menší úly. Není také potřebí dbáti, aby včely ukládaly med jen v panenském voští, poněvadž vymetáním dostává se stejně čistý med i z plástů starých, které jsou naopak pevnější a lze je tedy snadněji vymetati. Vývody Dzierzonovy byly přijaty bez debaty.

Jako šestý bod pořadu byla otázka, jak nejvhodněji a nejbezpečněji přidávati matky. Referát převzal Hruschka. Doporučoval orositi včelstvo i matku výtažkem mátovým a bez odkladu ji přidati.

Koncem září byl již Hruschka v Italii, neboť 23. září navštívil výstavu v Padově, kde před shromážděnými včelaři překládal včelstvo z běžného úlu domácího (s dílem nepohyblivým) do úlu vlastního vynálezu. 28. září přednášel v Padově o pokrokovém včelařství a po přednášce znovu překládal včelstvo z domácího úlu na dílo rozborné.

Ve dnech 26. září až 3. října konala se druhá výstava veronského spolku včelařského, tentokráte v Sani Bonifaciu, kde byla umístěna v ochotnickém divadle a přiléhající k němu zahradě. Hruschka výstavu také obeslal a dostalo se mu pochvalného uznání za živý podnět, který dal slovem i příkladem rozumového včelařství v Benátsku.

V létě téhož roku navštívil Hruschku pan Flachenecker, včelař ze Zirndorfu u Norimberku. Byl to první německý včelař, který přišel na Hruschkův včelín. Hruschka měl z této návštěvy upřímnou radost.

Ve dnech 2. – 8. prosince konala se výstava a sjezd včelařů v Miláně. Výstava zabrala tentokráte již celé čtyři sály technického ústavu. Vystavovány byly úly (vesměs na dílo rozborné), medomety, živá včelstva, mikroskopické preparáty, produkty včelí a výrobky z nich. Po výstavě uspořádána po vzoru německém výstavní loterie. Současně s výstavou zasedal ve dnech 6. – 9. prosince sjezd včelařský. Hruschka zavítal na výstavu v zastoupení stálého předsednictva svazu německých včelařů a byl i členem výstavní jury. Prvého dne sjezdového byla stanovena jednotná míra rámků, kterou Hruschka již před rokem horlivě doporučoval, na 30 cm. Míra byla závazná pro celou Italii.

Ve schůzi 8. prosince přednášel o podmínkách dobrého zazimování, o matkách, umělých a přirozených rojích, o trubcích a hniloplodu. Výstava byla zakončena opět společnou hostinou, pořádanou na počest Hruschky a Sartoriho.

V březnu r. 1870 byl Hruschka jmenován dopisujícím členem milánské Assoziazione centrale. V létě téhož roku navštívil Hruschku Karel Gatter, praktický včelař z Vídně, který o své cestě podal obšírnou zprávu v Eichstättských novinách včelařských. Kočovný sjezd německých včelařů se r. 1870 nekonal pro válku francouzsko-německou. O veřejné činnosti Hruschkově jsou odtud jen velmi sporé zprávy. Sjezdu v Kielu r. 1871 se nezúčastnil, na sjezd v Solnohradě, kde měl mluviti o zkušenostech nabytých od r. 1867 o nedostatku vzduchu v době zimování, přijel pozdě, takže tato otázka nebyla již projednávána. V Solnohradě viděl Hruschku i náš Alois Thuma, který tam byl vyslán spolkem chrudimským. O setkání s Hruschkou píše ve Včelaři. „Po krátké chvíli přisedl k nám (Thuma seděl ve společnosti hraběte Rudolfa Kolovrata-Krakovského) churavý baron z Berlepschů i s paní svou, švitořivou to včelařkou, majorem Hruschkou, vynálezcem medometu…“ Při společné hostině pronesen byl také přípitek Hruschkovi. Pořadatelstvo sjezdu dostalo 12 stříbrných státních medailí, které byly podle usnesení předsednictva rozděleny dvanácti nejvýznačnějším včelařům, mezi nimiž byl i Hruschka. Ale to je také již poslední zmínka o Hruschkovi, který od té chvíle jako by do moře zapadl. Včelmistr Hruschkova závodu, Angelo Lettame, inseruje sice ještě r. 1872 a r. 1873 obesílá světovou výstavu ve Vídni dvěma vlašskými matkami, ale to jsou již poslední zprávy i o závodu Hruschkově.

Jak již z předešlých kapitol lze vyčísti, je rok 1873 úplným přelomem v životě Hruschkově. Obchodní závod Hruschkův obesílá sice toho roku ještě světovou výstavu ve Vídni, ale to jest již poslední zpráva o Hruschkovi a jeho včelařství. Hruschka toho roku opustil Dolo a odstěhoval se do Benátek, kde měl rovněž dům, palazzo Brandolin-Rota, jejž manželka jeho dostala věnem. Ještě v Benátkách aspoň v prvních letech choval Hruschka několik včelstev. Ostatní svá včelstva rozdal. Z Benátek dojížděl sice občas do Dolo, ale o včely jako by ztratil všechen zájem. „Nenavštěvuje již sjezdů včelařských a nedopisuje do odborných časopisů. Štěstí, které ho štědře zahrnulo svou přízní, jej opustilo.“

V domě Brandolin-Rota v Benátkách zřídil Hruschka hotel, který pronajal. A to byla asi příčina tragického konce jeho života. Nesvědomitými nájemci snad i méně vhodnou polohou domu byl Hruschka přiveden k úpadku, z něhož se již nevzpamatoval. Aby svůj podnik zachránil, prodává r. 1880 svůj stateček v Dolo, zastavil i část své pense; ale všecky jeho oběti byly marné. Dům Hruschkův byl v dražbě prodán, Hruschka stěhuje se do nájmu v palazzo Rizzi, kde také zemřel. Z nouze prodával vše, co měl, i zlatou medaili, již dostal od druhého sjezdu italských včelařů ve Florencii za vynález medometu.

„Přišly smutné dny stáří, rozčarování, těžkých starostí, denní a neustávající zápas o pouhé bytí, jež byly mírněny jedině láskou jeho drahých, až smrt skončila práci zasvěcený jeho život.“ Hruschka stal se zamlklým samotářem; v posledních šesti letech nevycházel právě z domova a také svých dětí nikam nepouště1. Zemřel 8. května 1888 v časných hodinách ranních ve svém bytě v palazzo Rizzi v Benátkách. Příčinou smrti byla angina pectoris. Pohřeb Hruschkův byl provázený vojenskou hudbou akonal se 11. května 1888 za veliké účasti občanstva a hodnostářů vojenských i občanských. Hrob jeho nebyl označen žádným nápisem ani pomníkem; po desíti letech byl zrušen a kosti Hruschkovy uloženy ve společné šachtě.

Takový bývá osud velikých vynálezců...